2015-12-14

Předvánoční...

Adventní čas je za polovinou a většinu z nás přepadá panika a stres, někoho až hrůza. Vánoce - ty jo, co všechno je ještě potřeba zařídit, udělat. A dárky věčné to téma! Máš? Už víš co? Co já budu zase letos vymýšlet? Rok od roku je to těžší. …

Každý rok jsem obdivovala svoji sestru. V listopadu hlásila: “Mám hotovo - vymyšleno, nakoupeno, zabaleno!”. Hmmm, já ještě “ani ťuk”. Ale příští rok, už konečně začnu včas.

Letos se to opravdu podařilo. Sama jsem z toho překvapená a nechce se mi tomu věřit. Neběhám bezhlavě po obchodních domech, trzích, nebrouzdám po internetu a nečekám až mě “něco” cvrnkne přes nos. Příprava rovná se 90% úspěchu. Sedám k papíru, přemýšlím a píšu.

Rodina, kamarádi - skupina je to veliká a různorodá, píšu seznam KOMU. Třiadvacátého nebude žádné překvapení, na nikoho nezapomenu! Pokračuji dál, všechno jsou to osoby, které znám, mám je ráda. Tak jo, kdo CO má rád, CO koho baví nebo mohlo by bavit. O čem jsme se v poslední době bavili. 

CÍL je jasný být kreativní, originální a vložit do dárku kousek sebe. Koukám na seznam a nápady už se hrnou. Vždyť je to tak jednoduché.

Pak už jen JAK a KDE. Bude to rychlé. Internet, několik vytipovaných obchodů a je to.


Takže stejně jako ve všem, je důležité mít cíl, říci si komu , co a jak, prostě být připraven.

A co vy?

Autor článku: Lenka Votavová

2015-12-07

„A proč jsi jí neřekla, aby se umyla?“

Ukazovala jsem dětem ve školce fotky ze Srí Lanky. Na jedné byla domorodkyně, která vypadala jako čarodějnice. A to doslova. Rozcuchaná, špinavá, bez zubů a v roztrhaném oblečení. Kam se na ní hrabou čarodějnice z filmových pohádek. Dětem jsem říkala, že jsem se jí úplně bála, jak moc byla špinavá a strašidelná. Načež mi jeden chlapeček řekl: „ A teto, proč jsi jí neřekla, aby se umyla?“

Moje první myšlenka byla „to přece nejde“. Když jsem se nad tím ale zamyslela, tak proč vlastně ne?

Tahle příhoda se mi nedávno vybavila. Mám dvě kamarádky, Janu a Mirku. Došlo mezi nimi k menšímu nedorozumění. Nepohádaly se a nejde o nic zásadního, jenom se trochu nepohodly. Spíš by si měly věci vyjasnit. Ale nějak se jim nechce udělat ten první krok.

Volala mi Mirka a mezi řečí se začala vyptávat na Janu. Jak se má, co dělá, jestli se vídáme,… Bylo mi to jasné, nicméně jsem se zeptala:

„ Proč jí nezavoláš?“

„A to ne. Když se o mě nestojí, tak já se vnucovat nebudu“

A tak jsem nelenila a zavolala jsem Janě. A výsledek?

„Já to vyřešit chci. Až se Mirka ozve, tak já s ní ráda půjdu na vínko a tam to probereme. I mě je to líto, ale jako první volat určitě nebudu. Jestli se s ní uvidíš, tak jí to klidně řekni“

Tak! A jsme tam, kde jsme byly! Obě by se rády smířily, ale ani jedna nechce udělat ten první krok. A já jsem povýšena na pozici prostředníka. To je celý výsledek.

Neměli bychom spolu všichni mluvit přímo? Na rovinu, bez předsudků a bez prostředníků? Co vy na to? Mám jim říct, aby se umyly?

Autor článku: Eva Hrušková